Nedualita: Objevují se neustále nějaké problémy? Vždyť ani neexistuješ

De facto existují dva módy, jak prožívat život. Většina z nás žije drtivou většinu času v módu 1 – tedy z pozice osoby, která sama sebe považuje za reálnou, a proto jí přijdou reálné i její problémy. I tato skupina však může zažít záblesky módu 2. Tedy momenty, kdy odpadá tíha myšlení i sevření pocitem vlastní identity a vnímání se stává panoramatickým. Někomu se tyto stavy střídají pravidelněji a "někdo" už spočívá výhradně v módu 2. Módy 1 a 2 mají tyto atributy:

Mód 1

• Já, moje osoba, je středobodem mého Vesmíru.

• Já jsem tělo a mysl.

• Myšlenky jsou moje, pocity jsou moje. Já myslím, já cítím.

• Já konám, já se rozhoduji svobodně.

Mód 2

• Neexistuje oddělené "já", je pouze celek.

• Nejsem ani tělo, ani mysl. Jsou jen vnímány ve vědomí.

• Myšlenky ani pocity nejsou moje. Jen se objevují na plátně vědomí.

• Já nekonám ani nic nevolím. Konání se děje, stejně tak volba.

Většina prožívající svůj život takřka jen skrze 1. mód může nahlížet na 2. způsob jako na bláznovství nebo nesmysl. Zde jsou ale důsledky těchto způsobů prožívání:

Mód 1

• Trpím kvůli strachům a nenaplněným touhám.

• Dělám vše pro to, abych prožíval příjemné pocity.

• Buduji a střežím osobní důležitost.

• Chci, aby byl život podle mých představ.

• Mám potřebu opravovat svět.

• Společný znak módu 1: Snaha

Mód 2

• Můžou se objevit jakékoliv pocity, není tam však přivlastnění.

• Život je takový, jaký je. Ani špatný, ani dobrý.

• Je vykonáváno to, co je třeba.

• Není potřeba měnit svět.

• Je spočíváno v nepodmíněné lásce = není tu odpor k tomu, co už je.

• Společný znak módu 2: Lehkost

A teď přijde ta legrace – oba módy jsou v rámci toho, co už je. Tomu se říká nedualita. Ani jeden není lepší nebo horší. Obojí je projevem celku.

Nelze se snažit být ve 2. módu. Je to jako předstírat, že mi chutná koprovka, i když ji nesnáším. Co tedy můžeme dělat? Nic – dozrávat, a to se děje samo i z pohledu módu 1. :-)

A jak poznáš, v jaké fázi dozrávání jsi? Při čtení tohoto textu se může stát jedna ze dvou věcí:

1. Věříš myšlence, že to je nesmysl nebo to nevyvovalo žádný zájem.

2. Objevil se pocit úlevy a zájmu.

Takže je nesmysl konat kurzy ohledně neduality, když se to děje samo? Ano i ne. Kdyby šlo o kurz naučit se být v módu 2, tak ano – je to nesmysl. Osoba v módu 1 (snaha) ze své podstaty nemůže skrze úsilí dosáhnout módu 2 (odevzdání/lehkost). Ego nemusí spáchat rituální sebevraždu, aby uvolnilo místo celku. Již je součástí celku.

Jaké kurzy tedy mají smysl? Když fungují jako ukazatele. Nenaučí tě, jak tam dojít, ale mohou ti ukázat, že to, co celou dobu hledáš, už tady je. Nejde tedy o kurz v pravém slova smyslu, ale o setkání, které podporuje proces odnaučování se – bourání konceptů, iluzí a nánosů, které ti brání vidět realitu takovou, jaká je. Není to o tom se něco nového učit, ale jen vidět to, co už je.

Co z toho tedy plyne? Paradox neduality spočívá v tom, že i když si myslíš, že jsi pevně chycen v módu 1 se všemi jeho strachy, touhami a snahou, ve skutečnosti jsi nikdy neopustil mód 2, respektive žádné módy nejsou. Moře nepřestává být mořem jen proto, že se na jeho povrchu zrovna divoce střídají vlny.

Nemusíš se snažit dozrát. Nemusíš se nutit milovat koprovku. Úleva nepřichází s tím, že se staneš "osvíceným", ale s pochopením, že i tvoje případná frustrace, ego a snaha jsou stoprocentní součástí této velké kosmické hry.

Opět - na módu 1 není z pohledu celku nic špatného. Kurzy pro mód 1 jsou z pohledu osoby velmi prospěšné - například - jak lépe komunikovat, jak si nastavit zdravé hranice atd., stejně tak terapie či náboženství. To vše slouží k lepšímu životu jednotlivce a má pro něj velký smysl. Z pohledu módu 2 však není nikdo, kdo by se mohl v něčem zlepšovat nebo najít úlevu.

Všechno už je teď přesně tak, jak má být. Včetně toho, že si právě teď možná říkáš: "Co je to sakra za hovadinu?" I to je v pořádku.